Jádroviny snášejí všechny druhy řezu. Jejich výhodou je delší životnost spících pupenů. Jádroviny mají schopnost vytvářet plodné orgány na různě dlouhém i různě starém dřevě a snadno se přizpůsobují řezu. Při výchovném řezu se řídíme dobou výsadby i stavem kořenů. Při slabším růstu řežeme hlouběji, při silnějším růstu řez omezujeme.
Jestliže délka přírůstků nepřesahuje 30 — 40 cm a koruna se vyvíjí pravidelně, přecházíme na prosvětlování. Jádroviny plodí podle odrůd na jednoletém, dvouletém a víceletém dřevě. Nejlepších plodů, pokud jde o velikost i vybarvení, dosahujeme na mladém dřevě, dvouletých a tříletých větvích nebo na mladém plodném obrostu. Z tohoto hlediska také usměrňujeme řez.
Peckoviny na rozdíl od jádrovin plodí dříve a také dříve zastavují růst. Výchovný řez se v podstatě neliší od řezu jádrovin. Při výchovném řezu si však musíme uvědomit, že vegetativní pupeny jsou schopny vyrašit jen na jednoletém výhonu, a když nevyraší, odumírají. Proto peckoviny, zvláště višně a broskvoně, snadno vyholují větve. Tvorbu nových výhonů je třeba řezem podporovat.
Peckoviny plodí na jednoletém dřevě, diferencují na leto-rostu. Proto řezem usměrňujeme stálou obnovu přírůstku, a tím udržujeme plodnost.
Korunu jabloní zakládáme ze 4 — 5 kosterních výhonů a jednoho hlavního výhonu. Výchovným řezem usměrňujeme růst koruny. Konkurenční výhony odřezáváme a dbáme, aby se větve vidličnatě nerozvětvovaly. Pravidelným výchovným řezem upravujeme korunku do 4. až 5. roku po výsadbě. Abychom v prvních letech po výsadbě dosáhli pravidelného ovět-vení, musíme v létě letorosty rostoucí do korunky zaštipovat za třetím až čtvrtým listem. Na jaře při výchovném řezu tento zakracovaný obrost odřezáváme ve větevním kroužku.
Na terminálním výhonu zakracujeme bujně rostoucí postranní obrost na patku, abychom zamezili založení druhé etáže a podpořili tvorbu krátkého obrostu ze spících pupenů patky. Slaběji rostoucí obrost a obrost rostoucí v tupém úhlu do vodorovné a pod vodorovnou polohu nezakracujeme, zejména u odrůd, které plodí na delším dřevě.
Na kosterních větvích odstraňujeme kolmo rostoucí obrost (rostoucí dovnitř korunky) ve větevním kroužku. Také slabší obrost kosterních větví který roste dovnitř korunky, můžeme řezat na patku.
Když terminální výhon dosáhne délky 120— 150 cm a kosterní větve první etáže přiměřeně ztloustncřu a jsou pravidelně ovětvené, založíme novou etáž ze skupiny 3 — 4 výhonů. K založení druhé etáže použijeme postranní výhony, které vyrostly v odstupu 80—120 cm od první etáže. Tyto výhony jsme v minulých letech potlačovali v růstu řezem na patku.
Korunu vznosně rostoucích odrůd řežeme zásadně na vnější pupen, čímž korunu otevíráme. U odrůd s převislým růstem nebo s příliš tupým úhlem odklonu řežeme na vnitřní pupen, a tím korunku uzavíráme.
U každé odrůdy je třeba přihlédnout k jejím charakteristickým vlastnostem. Některé odrůdy mají pyramidální korunu, jiné kulovitou a některé i převislou a mohou plodit na různě dlouhém dřevě.
U odrůd plodících na dlouhém dřevě (např. ’Golden Deli-cious‘ a jeho kříženci) zajišťujeme včasnou obnovu dřeva průklestem postranního plodného dřeva. Odrůdy plodící na dlouhém dřevě poskytují nejkvalitnější ovoce na dvouletém až tříletém dřevě. Odrůdy s pozdnějším nástupem plodnosti plodí až na čtyřletém dřevě, na starším dřevě poskytují ovoce nižší kvality. Proto po 3 — 4 letech odřezáváme větvený dlouhý obrost k mladšímu rozvětvení v blízkosti nosné kosterní větve.
U odrůd plodících na krátkém dřevě stačí běžný průklest.
Jakmile jabloň přestane tvořit přírůstky a průklestem již nedosahuje žádaného zmlazování, zmlazujeme kosterní větve. Je to zpravidla žádoucí ve stáří 35 až 40 let na pláněti v chudších půdách a na typových podnožích podle charakteru růstu ještě dříve, např. na M 1 a A ve stáří 15 — 20 let.
Zmlazujeme až do stadijně nejmladšího dřeva, tj. až do jedné třetiny velikosti koruny. Uhel zmlazování volíme zpravidla tupější, a to 100—120°. Pokud jde o tloušťku větví, průměr rány nemá přesahovat 10 cm; větší rány se špatně zacelují.
Hrušně jsou charakteristické svou vznosnou pyramidální korunou. Proto u hrušní nezakládáme korunu dutou, ale zachováváme přirozený růst stromku. Je-li střední vedoucí výhon poškozen nebo jestliže se slabě vyvíjí, nahrazujeme jej vhodným nižším výhonem, který vyvažujeme do svislé polohy.
Terminální vedoucí výhon řežeme hlouběji (obr. 42) než u jabloní, neboť tím dosáhneme lepšího otevírání koruny. Pokud ani tento zásah nepomáhá, upravíme růst větví do žádaného úhlu rozpěrami. U odrůd, které tvoří dlouhé přírůstky a špatně ovětvují, používáme hlubší rez, aby kosterní větve zpevnily a dobře ovětvily plodným obrostem.
42. Řez hrušní; terminální výhon řežeme hlouběji.
Výchovný řez děláme jako u jabloní do 4. až 5. roku po výsadbě. V konečném období plodnosti, kdy hrušně přestanou tvořit nové přírůstky, prodloužíme jejich životnost zmlazová-ním, a tím také zlepšíme jakost ovoce.
Hrušně snášejí zmlazování ze všech ovocných dřevin nejlépe. Zmlazovat můžeme i poměrně staré stromy, a to do 70 i více let Řezné rány, i poměrně velké (průměru 15 cm i více), jsou-li dobře ošetřeny, zacelí.
Kosterní větve při zmlazování seřízneme až do jedné třetiny s ostřejším vrcholovým úhlem 75 — 80°. Další ošetření odpovídá zásadám, které již byly uvedeny u jabloní.
Třešně vyžadují úpravu korunky řezem nejvýše do třetího roku. Základní řez v prvním roce po výsadbě děláme hlubší. Zpravidla jde o korunku, která byla vypěstovaná jako rozvětvení roubů se třemi, dvěma i jedním výhonem. Ve všech případech zakládáme novou korunku.
Jestliže ze školky dostaneme stromek s jedním výhonem, odpočítáme na tomto výhonu 6 pupenů, z nichž pak narostou výhony tvořící základ koruny. Máme-li stromek se dvěma výhony, můžeme na níže postaveném výhonu ponechat jeden pupen a na terminálním výhonu pět pupenů (celkem 6 pupenů). Při třech výhonech buď můžeme dva postranní výhony odříznout a z terminálního výhonu založit korunku, nebo odřízneme jeden výhon (níže postavený) a korunku založíme jako u stromku s dvěma výhony, popřípadě odřízneme oba postranní výhony a korunku založíme ze 6 pupenů terminálního výhonu. Roste-li terminální výhon příliš šikmo nebo jinak nevhodně, odstraníme jej a korunku založíme z nejvhodněji rostoucího postranního výhonu.
V druhém roce ponecháme 4 — 5 kosterních výhonů. Je-li korunka pravidelně ovětvená a výhony narostly ve stejné výši, odřízneme jen konkurenční výhon a další výchovný řez není třeba. Nejsou-li kosterní výhony ve stejné výši, zakracujeme je asi o třetinu na rovnováhu. Během vegetace můžeme odstranit konkurenční výhony letním řezem. Pokud jsme konkurenční výhony (dvojáky) neodstranili v létě, odřezáváme je ve třetím roce zjara. Je-li korunka pravidelně ovětvena, vedoucí výhony neřežeme. Tím ukončíme výchovný řez.
Třešně dobře obrůstají krátkým plodným postranním obrostem, který se vytváří bez pěstitelského zákroku, samovolně rozvětvují a tvoří etáže v dostatečné vzdálenosti. Koruna je poměrně dobře prosvětlena. Proto třešně zpravidla nevyžadují další řez, naopak jej špatně snášejí a snadno trpí klejotokem.
Průklest co nejvíce omezujeme. Pokud jej děláme, volíme k tomu nejraději dobu ihned po sklizni, kdy odstraňujeme jen větve poškozené při sklizni ovoce.
Při zmlazování snižujeme zejména staré vysoké koruny, které se velmi špatně nebo nebezpečně sklízejí. Snižování korun záleží v tom, že málo přístupné větve odřezáváme na nižší rozvětvení. Ponechané větve však nezakracujeme. Rány ošetříme štěpařským voskem nebo latexem.
Po tomto zákroku i větší rány dobře zacelí a strom netrpí klejotokem. Stejně můžeme zmladit i kosterní větve. Po zmla-zení dosáhneme velmi kvalitní sklizně ovoce a usnadníme si práci se sklizní.
Zmlazování celé koruny, jak je obvyklé u jádrovin, třešně nesnášejí.
Višeň vytváří ve školce korunku z předčasného obrostu. Řez v prvním roce po výsadbě volíme podle doby výsadby a délky přírůstků.
Po podzimní výsadbě, jsou-li přírůstky v korunce 50 cm, korunku tvarujeme, tj. zakládáme první etáž, jsou-li však přírůstky kratší nebo po výsadbě na jaře, raději korunku zmlazujeme. 2 — 3 výhony odřízneme a ostatní hluboce zakrátíme za prvním pupenem rostoucím ven z korunky. Tvarování korunky je pak záležitostí druhého roku.
Při tvarování korunky první etáže přihlédneme k tomu, zda višeň roste vzpřímeně (sladkovišeň) nebo převisle (višeň pravá, např. ’Moreleiská‘). U odrůd se vzpřímeným vzrůstem řežeme na pupen rostoucí ven z korunky, u odrůd s příliš rozložitým nebo převislým vzrůstem řežeme na pupen rostoucí dovnitř korunky.
Výchovný rez má u višní trvat jako u ostatních druhů do čtvrtého až pátého roku. Všeobecně však u višní řežeme při výchovném řezu hlouběji.
V období plodnosti udržujeme rovnováhu mezi růstem a plodností mírným zmlazováním. Nejvhodnější doba pro tento zákrok je ihned po sklizni v červenci až srpnu. Pokud nestačíme tento řez udělat po sklizni, pak řežeme po přejití hlavních mrazů v předjaří. Višeň vytváří převážně dlouhý plodný obrost s hustým ovětvením. Plodí jednoleté výhony na dvouletém dřevě. Po odplození starší dřevo vyholuje. Proto starší dřevo po odplození zmlazujeme na mladší rozvětvení nosných kosterních větví.
Výchovný řez švestek, slív, renklód a mirabelek děláme do 4. až 5. roku po výsadbě. V korunce ponecháme 4—5 kosterních výhonů a vedoucí výhon. Prodlužující výhony kosterních větví úměrně zakracujeme na rovnováhu. Zahušťující kolmo rostoucí výhony a vidličnatá rozvětvení odřezáváme ve větev-ním kroužku. Aby se ve druhém roce nevytvořila druhá etáž příliš nízko (tj. blízko nad první etáží), postranní výhony zakracujeme na patku. Novou etáž zakládáme ve vzdálenosti 60 — 80 cm.
U švestek, slív, mirabelek a renklód se snadno tvoří a každoročně prodlužuje postranní obrost. Koruna se tím rychle zahušťuje, plodný obrost se zakracuje, prosychá a odumírá. Udržovací řez (průklest) děláme podle hustoty obrostu. U druhů a odrůd s hustým obrostem jej děláme každoročně, u stromů s řidším obrostem ob rok až po třech letech. Odřezáváme zaschlé nebo křižující se větve a vidličnatá rozvětvení. Rozvětvený obrost zmlazujeme na mladší rozvětvení.
Když koruna začne prosychat a má jen nepatrné přírůstky, zmlazujeme. Kosterní větve zakrátíme zhruba o třetinu na výhodněji postavené větve v rozvětvení tak, aby každá větev měla pokračování v tenčí větvi. Rány ošetříme štěpařským voskem. Větší zmlazení slivoně nesnášejí a snadno trpí klejotokem. Při zmlazování musíme zajistit i přiměřenou výživu.
Meruňky nejčastěji sázíme na jaře. Jejich korunka se ve školce většinou pěstuje z předčasného obrostu. Jsou tedy dva důvody k tomu, abychom po výsadbě meruňky hluboko zmlazovali. Při výchovném řezu postupujeme tak, že v korunce odřezáváme 2 — 3 výhony a ostatní seřízneme za prvním pupenem, který roste ven z korunky. Na vedoucí výhonu nařezáváme tolik pupenů, kolik jich potřebujeme k úplné korunce, tj. 3 — 4 pupeny (obr. 43).
43. Řez meruněk v prvním roce: a) před řezem, b) po řezu.
V důsledku tohoto silného zmlazení meruňka rychle narůstá v období první mízy a v druhé míze tvoří předčasný obrost (konce léto roštů rozvětvují).
44. Řez meruněk ve druhém roce: a) řez vedeme pod přírůstky druhé mízy, b) meruňka ošetřená po řezu.
45. Řez meruněk ve třetím roce; ve třetím roce ukončujeme řez tak, že odřízneme jen zahušťující výhony.
V druhém roce tvarujeme korunku takto: Odřežeme konkurenční výhon, kosterní výhony seřezáváme na rovnováhu pod přírůstky druhé mízy a terminální výhon zakrátíme asi na 10—15 cm nad úroveň seříznutých kosterních výhonů. Během vegetace s výhodou použijeme letní řez k zakráčení zahušťujících letorostů (obr. 44).
Ve třetím roce, je-li korunka pravidelná, ukončujeme řez tak, že odřezáváme všechen obrost rostoucí dovnitř korunky. Není-li korunka pravidelná, řežeme kosterní výhony ještě ve třetím roce a řez ukončujeme ve čtvrtém roce tak, že již neřežeme vedoucí výhony, nýbrž odřezáváme jen výhony konkurenční a dovnitř rostoucí obrost (obr. 45).
V dalších letech meruňka již samovolně vytváří řídkou korunu a druhou etáž a nevyžaduje další výchovný řez.
Postranní plodný obrost je podobný obrostu slivoní. Meruňky plodí na krátkých i dlouhých jednoletých výhonech s různým rozmístěním květních pupenů. Některé plodí po celé délce, jiné na koncích plodných výhonů.
Během období plodnosti koruna meruňky zahušťuje prorůstáním a větvením nových letorostů. Plodný obrost postupně zasychá a koruna se vyholuje k obvodu. Proto meruňkový strom vyžaduje včasný průklest, jímž prodloužíme jeho životnost. Starší rozvětvený obrost odřezáváme v nižším rozvětvení na obrost mladší a odstraňujeme větve, které se kříží a rostou dovnitř.
Průklest děláme ihned po sklizni v červenci až srpnu, ne v předjaří, kdy po silnějším řezu stromy trpí klejotokem. U meruněk po každém řezu rány ošetříme štěpařským voskem.
Velmi často se setkáváme s tím, že meruňky byly po výsadbě řezány příliš dlouze nebo nebyly řezány vůbec. Meruňky pak nevytvářejí žádné přírůstky, nýbrž po celé délce kosterních výhonů nasadí květní pupeny, mladý stromek zababčí a v dalších letech pozvolna odumírá. V takovém případě pomůže jen velmi hluboký řez.
Postupujeme tak, že na jaře odřízneme odspodu korunky 2 — 3 kosterní výhony ve větevním kroužku a další výhony seřízneme na patku (pod normální pupen). Terminální výhon v rozvětvení odřízneme úplně. Všechny rány ošetříme štěpařským voskem. Po tomto zákroku spící pupeny bujně vyraší. V půli června po tomto zmlazení vybereme vhodně rostoucí letorosty pro další růst a ostatní buď odstraníme, nebo zakrá-tíme za třetím listem. Ze základních letorostů v příštím roce tvarujeme novou korunku, jak již bylo uvedeno při normálním řezu meruněk.
Tento zákrok si můžeme dovolit ve druhém, popřípadě ve třetím roce nesprávně založené korunky.
Při tomto řezu využíváme spící pupeny, protože normální pupeny nevyraší.
V teplejších oblastech s dobrým výsledkem můžeme využít Šittův řez, a to jak při výchovném řezu, tak v období plodnosti.
V období výchovného řezu zakracujeme vedoucí kosterní letorosty koncem května až začátkem června asi o třetinu až polovinu, čímž zajistíme pravidelné ovětvení předčasnými letorosty. V předjaří upravíme korunku na rovnováhu a postranní obrost seřízneme tak, aby byl v podřízenosti kosterních výhonů.
Květní pupeny, které se vytvoří na předčasných letorostech, jsou ve vývoji opožděny (později diferencují), takže zjara raší později než květní pupeny na normálních výhonech. Pozdějším kvetením mohou zajistit alespoň částečnou sklizeň po případných pozdních mrazíkách v době květu, když květy na normálních letorostech zmrzly.
Šittův letní řez, který záměrně vyvolává tvorbu předčasných letorostů, vytváří nebezpečí namrzání celých předčasných výhonů v nepříznivé zimě. Proto je vhodný jen do oblastí s mírnou zimou.
Broskvoně se vyznačují bujným růstem v prvních letech. Rychlý růst a zahuštěná koruna z předčasného obrostu jsou rychle vystřídány prosycháním obrostu uvnitř koruny a na spodních částech kosterních větví. Pro naše podmínky v okrajových oblastech je nejúčelnější pěstovat broskvoň ve tvaru nízkokmene keřovitého charakteru s kotlovitou (dutou) korunou. Nízkokmen umožňuje snadnější ochranu proti zmrznutí celého stromku (ochrana nahrnutím země nebo krytí dřevitou vlnou).
Broskvoně špatně snášejí přesazení, nejlépe se ujímají sázené na jaře v době rašení pupenů. Přesazujeme je ze školky přímo na stanoviště jako jednoleté štěpovance. Naším hlavním úkolem je zajistit ujmutí a rychlý růst přesazeného stromku. Podzimní výsadba je nejistá, protože nízké teploty brzy po výsadbě mohou být příčinou toho, že stromky nezakoření a uschnou — „zmrznou".
Ze školky dostáváme jednoleté štěpovánce buď s úplnou, nebo neúplnou korunkou.
Po jarní výsadbě štěpovance s neúplnou korunkou seřízneme ve výšce asi 40 — 50 cm a zakládáme korunku ze 4 — 5 pupenů. Ihned po seříznutí ránu ošetříme štěpařským voskem.
Má-li štěpovanec zapěstovanou korunku z předčasného obrostu, zakracujeme ji tak, že odřízneme terminální výhon až k rozvětvení korunky. Ponecháme 3 — 4 postranní výhony, za-krátíme za 1. až 2. pupenem směřujícím ven z korunky (obr. 46a). Všechny rány ihned ošetříme Štěpařským voskem. Koncem srpna až začátkem září seřízneme vedoucí letorosty korunky asi o polovinu celkové délky letošního přírůstku tak, aby řezy všech letorostů byly ve stejné výši. Obrost, který roste dovnitř korunky, odřezáváme ve větevním kroužku (obr. 46b).
Tímto pozdním letním řezem zajišťujeme dobré ukončení růstu, a tím i vyzrání dřeva.
V druhém roce na jaře, když již broskvoň začíná rašit, upravíme mladou korunku, v ní ponechané 3 — 4 kosterní výhony seřízneme na rovnováhu, a to tak, že opravíme řezné rány po letním zakráčení na rozvětvení předčasného obrostu. Tím korunku úplně otevíráme. Předčasný obrost, který tvoří pokračování kosterních výhonů, seřízneme na pupen rostoucí ven z korunky tak, aby byl ve stejné výši u všech kosterních výhonů. Na kosterních výhonech odstraníme dovnitř rostoucí předčasné výhony ve větevním kroužku, pokud jsme tak neučinili při pozdním letním řezu.
Postranní předčasný obrost rostoucí ven z korunky zakrátíme na krátké čípky asi se dvěma pupeny. Během vegetace broskvoň pokračuje v bujném růstu kosterních větví a střed duté koruny proroste nežádoucími kolmo rostoucími letorosty s předčasným obrostem (obr. 47).
46. Rez broskvoní v prvním roce: a) zjara po výsadbě, b) pozdní letní řez k vyzrání dřeva.
V druhé polovině srpna až začátkem září opakujeme pozdní letní řez. Především odstraníme kolmo rostoucí letorosty uvnitř duté koruny, pak odstraníme letorosty, které rostou dovnitř koruny. Vedoucí letorosty kosterních výhonů zakrátíme znova asi o polovinu ročního přírůstku na stejnou výši. Pozdní letní řez děláme podle stavu vegetace, tj. tak, aby nebyl ani příliš předčasný, ani pozdní. Při předčasném řezu broskvoně znovu vyraší novými letorosty, které spotřebovávají zásobní látky, a nový nevyzrálý letorost snadno zmrzá. Smyslem pozdního letního řezu je, aby si broskvoň po zakráčení vytvořila zásobní látky a lépe vyzrála ve dřevě (obr. 48).
Ve třetím roce zjara upravíme znova korunku na rovnováhu k rozvětvení předčasného obrostu za prvním pupenem rostoucím ven z korunky. Předčasný obrost rostoucí do korunky odstraníme ve větevním kroužku a obrost rostoucí ven z korunky zakrátíme na krátké čípky. Plodný obrost, který vyrostl po loňském zakráčení z krátkých čípků, zakrátíme za 4. až 6. párem květních pupenů (obr. 49).
Koncem srpna až začátkem září opakujeme pozdní letní řez. Od třetího roku usměrňujeme hloubku řezu hlavních kosterních větví tak, že je necháme větvit do stran, aby se zaplnil obvod koruny. Při řezu kosterních větví využíváme boční rozvětvení, abychom dosáhli růstu mírně šikmých ramen, a tak stále otevírali korunu. Kolmo rostoucí výhony, které zaplňují střed koruny, každoročně odřezáváme buď při pozdním letním řezu, nebo až zjara.
47. Rez broskvoně ve druhém roce; upravujeme korunku na rovnováhu, pokud jsme tak neučinili při pozdním letním řezu, a zakracuje-me postranní předčasný obrost na krátké čípky.
48. Pozdní letní řez ve druhém a dalších letech; při pozdním letním řezu upravujeme dutou korunu a zakracujeme vedoucí kosterní letorosty a polovinu ročního přírůstku a postranní plodný obrost zakrátíme asi o třetinu.
Broskvoně plodí na jednoletém dřevě, vyrůstajícím z dvouletého dřeva. Zřídkakdy plodí na dřevě předčasného obrostu, který v našich podmínkách snadno namrzá.
Odplozené výhony odstraňujeme až na jejich nižší rozvětvení, a mají-li skupinové květní pupeny, upravujeme je jako plodné výhony, mají-li jen pupeny vegetativní, zakracujeme je na krátké čípky.
Když jsou již přírůstky malé a tvoří se málo plodného dřeva, zmlazujeme celou korunu až na patu koruny a k obnově koruny využíváme kolmo rostoucí vlky uvnitř koruny nebo postranní větve. Po tomto hlubokém zmlazení broskvoň rychle obnovuje růst. Obnovenou korunu znova upravujeme na rovnováhu, a pokud je strom zdravý, opakujeme cyklus pěstování.
49. Ošetření plodných výhonů: a) plodný výhon zakracujeme za 4. až 6. párem květních pupenů, druhý zakrátíme jako přípravný na krátký čípek, b) detail párových květních pupenů; postranní pupeny jsou květní, střední je pupen vegetativní.
Všechny větší rány po každém jarním řezu pečlivě ošetříme štěpařským voskem.
V prvním roce po výsadbě je řez broskvoní stejný. I zde jde především o ujmutí. Hlubokým řezem založíme dutou korunu ze 3 — 4 kosterních výhonů.
50. Ošetření plodného obrostu u dlouhého (amerického) řezu; plodný obrost nezakracujeme, plodný výhon se pod tíhou plodů ohne a v místě ohybu se vytváří nový plodný výhon, po sklizni odplozený výhon odřízneme k novému plodnému výhonu.
V průběhu vegetace po celou dobu pěstování od června do srpna odstraňujeme všechny letorosty, které rostou dovnitř koruny. V dalších letech zjara nezakracujeme kosterní výhony, i když nejsou v rovnováze. Místo toho odřezáváme obrost, který narostl uvnitř koruny v minulém roce, pokud jsme jej již neodstranili za vegetace. Neděláme ani pozdní letní řez. Také postranní obrost nezakracujeme, nýbrž necháváme jej volně růst. Plodný obrost vyrůstající z dvouletého dřeva se pod tíhou plodů zpravidla ohne a v místě ohybu vyrůstá nový plodný letorost.
Po sklizni nebo až zjara příštího roku odřízneme odplozený výhon až k novému plodnému výhonu v místě ohybu a ten můžeme nepatrně zakrátit. Pokud plodný výhon v důsledku namrznutí květních pupenů nebo silného propadu nezaplodil, zakracujeme rozvětvený obrost k nejnižšímu rozvětvení, a tím zmladíme postranní obrost tak, aby jednoletý výhon vyrůstal na dvouletém dřevě (obr. 50).
Od třetího roku probereme postranní obrost (je-li hustý) tak, aby byl 15 — 20 cm od sebe.
Ve čtvrtém až pátém roce ukončujeme růst kosterních větví. Během června je seřízneme na nižší rozvětvení směřující ven z koruny. Tímto řezem otevřeme korunu a posílíme růst leto-rostů v nižších částech koruny.
Při tomto řezu je nutná probírka plodů. V plné plodnosti stromu neponecháváme víc než 400 — 500 plodů na jednom stromě.
Použití tohoto řezu není vhodné do horších klimatických podmínek, protože broskvoně předčasně stárnou a příliš se vyčerpávají.
V našich méně příznivých podmínkách pěstujeme mandloně jen ve vinorodých oblastech. Pěstování mandloní dosud nebyla věnována potřebná péče. Mandloň je u nás stále spíše okrasnou rostlinou než ovocnou dřevinou, i když její pěstování na produkci ovoce by mohlo být velmi efektivní.
Mandloň je svou botanickou příbuzností, tvorbou plodného dřeva i svými nároky velmi podobná broskvoni. Z toho vyplývá možnost podobného pěstování.
Vzhledem k malému rozšíření se mandloň dosud pěstuje jako volný tvar s různě vysokým kmínkem.
Mandloně jako broskvoně špatně snášejí přesazování, proto je vysazujeme co nejmladší a zjara, když již raší.
Korunku po výsadbě zmlazujeme (dva až tři výhony odspoda korunky odřezáváme, ostatní seřízneme za prvním pupenem rostoucím ven z korunky a založíme novou korunku). Rány po řezu ošetříme štěpařským voskem.
Ve druhém roce řezem upravíme korunku tak, že jí dáme základ 4 — 5 kosterních větví s vedoucím hlavním výhonem, přičemž dodržujeme zásadu rovnováhy všech větví v korunce. Po 2 — 3 letech korunku ponecháme volnému vývinu. Mírným průklestem upravujeme světlost v koruně. Průklest děláme v letních měsících, tj. v červenci až srpnu. Namrzne-li mandloň ve dřevě, zmlazujeme ji při rašení do zdravého dřeva. Rány ošetříme štěpařským voskem.
Ořešák ze školky má silný kulový kořen s malým rozvětvením, proto špatně snáší přesazení. Vysazujeme jej nejčastěji jako Špičák a po výsadbě jej až na výjimky neřežeme. Ořešák i bez řezu vytváří korunku samovolně. Je-li namrzlý, seřízneme jej až na zdravé dřevo a ošetřujeme jako Špičák ve školce. Teprve v následujícím roce ponecháme korunku samovolnému vývinu.
Počet výhonů i jejich rozložení upravíme řezem v červenci až srpnu. Ořešák vytváří řídkou a vzdušnou korunku bez řezu.
Průklest omezujeme na nejmenší míru. Jedině při poškození, namrznutí nebo nevhodném růstu odřezáváme větve v červenci až srpnu, kdy nejméně slzí. Řez vedeme ve větevním kroužku nebo na vhodné rozvětvení.
Zmlazujeme jen tehdy, když ořešák v koruně namrzne. Ořešák má velkou regenerační schopnost a po zmlazení rychle obnoví celou korunu. Rány ošetříme štěpařským voskem nebo latexem.
V poslední době se zkouší i u ořešáku výchovný řez. Předběžné výsledky jsou velmi slibné, i když víme, že ořešák při jarním řezu značně slzí.
Špičák ořešáku, jak jej dostáváme ze školky, po výsadbě na jaře nařezáváme na korunku. K požadované výši kmene připočítáme 6 pupenů. V srpnu odřízneme letorosty pod korunkou.
Zjara upravíme korunku velmi krátkým zmlazovacím řezem. Kosterní výhony řežeme až za 2. až 3. pupenem, vedoucí výhon za 3. až 4. pupenem nad rozvětvením korunky. Koncem července až začátkem srpna odřízneme ve větevním kroužku případný obrost, který roste do korunky nebo na hlavním výhonu. Ve třetím a čtvrtém roce seřízneme kosterní výhony na rovnováhu a terminál úměrně zakrátíme tak, aby převyšoval seříznuté kosterní výhony o 10—15 cm. Kosterní výhony řežeme na pupen rostoucí ven z korunky. Zahušťující obrost odstraňujeme v červenci až srpnu.
V pátém roce zjara neřežeme. Řez ukončíme tak, že v červenci až srpnu odstraníme zahušťující obrost. Obrost rostoucí ven a do stran neřežeme. Další etáž již necháme volnému vývinu. Všechny řezné rány po řezu pečlivě ošetříme štěpař-ským voskem.
Hlubokým výchovným řezem dosáhneme vyrovnání poměru mezi kořeny a korunkou, a tím i vyrovnaného růstu a brzké plodnosti.
Lísku pěstujeme zpravidla ve tvaru keře. Vysazujeme ji hlouběji, aby se zlepšil kořenový systém překořeněním výhonů. Zjara keř lísky seřízneme na 2 — 3 pupeny nad zemí a dále neřežeme. *
Líska plodí na tříletém dřevě; každý další řez oddaluje plodnost. Mírným průklestem odřezáváme zahušťující slabší výhony v keři i podrost nových výhonů z kořenů.
Po 10 —15 letech lísku zmlazujeme tak, že tlusté větve seřízneme až na délku 40 — 50 cm nad zemí. Keř se brzy obnoví, neboť líska snadno vytvoří nové výhony. Prosvětlením upravíme počet výhonů a ponecháme keř znovu volnému vývinu.
Lísku můžeme pěstovat i jako kmenný tvar, např. čtvrtkmen nebo polokmen. Korunku tvarujeme již známým způsobem jako u ostatních druhů do třetího roku a pak ji ponecháme volnému vývinu; každé další tvarování by oddalovalo plodnost.
Zmlazovat korunku lísky můžeme podobně jako keř, a to tak, že kosterní větve seřízneme o 2/3 až 3/4 a po zmlazení korunku znovu tvarujeme ve dvou až třech letech. Pak ji necháme volně růst.