Orgány ovocných dřevin dělíme na orgány podzemní a nadzemní. Podzemním orgánem je kořenový systém, nadzemními orgány jsou kmen a koruna s větvemi, výhony, leto-rosty, pupeny, listy, květy, plody a semeny.
Kořenový systém je tvořen hlavními (kotevními) kořeny, vedlejšími kořeny a kořenovým vlášením.
Kořeny pronikají do hloubky 4 m i více a rozprostírají se do vzdálenosti 10 m i více od kmene. Kromě druhu ovlivňuje mohutnost kořenového systému podnož a půdní i klimatické podmínky. Kořenový systém má většinou shodný tvar s nadzemní korunou, čím vyšší je koruna, tím hlubší je kořenový systém (např. u hrušně). Ovocné dřeviny s menší nebo plošší korunou mají plošší kořenový systém. Růst kořenů je ovšem závislý i na hloubce a struktuře půdy, popřípadě na hloubce hladiny podzemní vody. Vysoká hladina podzemní vody nebo kamenité podloží může omezovat volnou tvorbu kořenů. Kořenový systém — podzemní kořenová koruna — přerůstá 1,5 —2krát průměr nadzemní koruny.
Kořeny ovocných dřevin nerostou rovnoměrně. Hlavní růst je především zjara a na podzim. V letních a zimních měsících je růst malý, ustává v zimě v období, kdy půda promrzá, a v létě za suchého počasí, kdy teploty převyšují 30 °C. Přírůstky kořenů ovocných dřevin jsou větší než přírůstky v koruně. Roční přírůstky kořenů jabloně na pláněti se pohybují okolo 60 cm. Kořeny tedy velmi rychle prorostou plochu půdy pod korunou i daleko za ní, rychle vyčerpávají živiny z vymezené plochy a rostliny si vzájemně konkurují. To znamená, že jen plnou výživou můžeme udržet pravidelnou sklizeň.
Kořenový krček vytváří rozmezí kořenového systému a kmene, které udává hloubku umístění stromku při výsadbě. U ovocných stromků na typových podnožích se v místě štěpování nad kořenovým krčkem velmi často vytváří různě velký zával (obr. 2). Štěpovaná část ovocného stromku nikdy nemá být zahrnuta zemí. Zahrne-li se místo štěpování při výsadbě nebo při pozdější kultivaci půdy, štěpovaná odrůda pustí vlastní kořeny a stromek tzv. zpravokoření.
2. Kořenový krček se závalem: a) kořenový krček, b) zával.
Kmen je zdřevnatělý stonek, který se v určité výšce rozvětvuje a tvoří korunu. Výšku kmene určuje pěstitel tím, že odřezává postranní obrost do určité výše nebo záměrně v určité výši zakládá korunku.
Koruna ovocného stromu je tvořena soustavou kosterních a vedlejších větví.
Kosterní větve vyrůstají z prodlouženého kmene a tvoří základ koruny. Každá kosterní větev má vedoucí výhon a postranní výhony, které se v dalších letech větví. Tak vznikají větve vyššího řádu a větve nižšího řádu. Větve vyššího řádu převyšují svým růstem větve nižšího řádu. Větve vyššího řádu udávají koruně kostru a tvar.
Větve nižšího řádu (vedlejší větve) jsou růstem vždy podřízeny větvím vyššího řádu. Tuto zásadu podřízenosti musíme dodržovat při řezu, pokud chceme zachovat přirozený volný tvar a volný růst koruny ovocného stromu. Vedlejší větve brzo zpomalují růst a překlánejí se do vodorovné polohy nebo pod ní (poloha plodnosti). Na nich narůstá jen krátký plodný obrost, který je základem plodnosti ovocné dřeviny.
Patro (etáž, série) je tvořeno kosterními větvemi (zpravidla 3 — 5), které vyrůstají v určité výši hlavního výhonu. Podle výše kmene může mít strom jedno nebo více pater; základem koruny je první patro. Výškové rozdělení koruny na patra vzniká buď samovolně, nebo je usměrňujeme výchovným řezem.
Pupeny jsou kuželovité orgány, tvořící se především na nadzemních částech ovocných dřevin, výjimečně i na kořenovém systému. Pupeny na nadzemních částech ovocných dřevin se tvoří především na výhonech a jsou sestaveny v genetické spirále. K výhonu přisedají pupenovou patkou (bází). Jednotlivé pupeny se skládají z obalových šupin, které chrání vnitřní orgány před nepřízní vnějších vlivů, listenů, uzavírajících vzrostný vrchol, a vzrostného vrcholu, který je tvořen dělivým (meristematickým) pletivem, umožňujícím rozlišování (diferenciaci) pletiv.
Ve vzrostlém vrcholu probíhá během léta diferenciace pletiv, tzn., že z meristému vzrostného vrcholu se vytvářejí základy příštích orgánů (stonků, listů, květů). O tom, zda se na výhonech vyvine více pupenů obsahujících základy příštích
listů, stonků nebo květů, rozhodují různí činitelé, především výživa dřeviny, poloha výhonů, klimatické podmínky atd. Proto životní podmínky ovocné rostliny v průbéhu vegetace mají zásadní vliv na její plodnost v příštím roce.
Podle toho, jaký základ pupeny v sobé chovají, rozlišujeme je na pupeny dřevní (vegetativnO, listové a květní. Tyto různé druhy pupenů se v určité fázi vývinu liší od sebe vnějším vzhledem.
Vegetativní (dřevní) pupeny jsou základem leto-rostů. Bývají štíhlejší a různého tvaru (obr 3).
3. Vegetativní pupeny: a) terminální, b) postranní.
Listové pupeny se rozlišují obtížněji. Jsou baňatější, kuželovité oblé a odstávají od výhonu. U jádrovin se vytvářejí na v dvouletých výhonech. Někdy se nazývají pupeny přechodné (vznikají z nich listové růžice, které mohou při vhodné výživě nebo účelnému řezu vytvořit pro příští rok krátké kroužkovité výhony s květním pupenem).
Květní pupeny (plodné) se liší od listových pupenů tvarem a větším objemem. Jejich tvar může být charakteristickým odrůdovým znakem. Jsou rozlišitelné u jádrovin již během podzimu a zimy, u peckovin v předjaří. U jabloní jsou baňatější a šedě plstnaté, u hrušní jsou delší a lysé. (obr. 4).
4. Květní pupeny u jádrovin na dvouletém dřevě.
Podle postavení rozeznáváme pupeny vrcholové, postranní, náhradní, spící a nahodilé.
Vrcholové pupeny (prodlužující, konečné, terminální) jsou umístěny na koncích prodloužených výhonů; jimi se výhon prodlužuje. O bujnosti růstu nového letorostu rozhoduje postavení osy.
Postranní pupeny jsou rozmístěny v genetické spirále (2:5) a dávají základ rozvětvení. Po případném zakráčení řezem poslední pupen přejímá funkci vrcholového (terminální-ho) pupenu.
Náhradní pupeny (rezervní) se nacházejí po stranách vyvinutých postranních pupenů pod jejich bází (typické pro ořešáky ve školce po odtržení listů). Zpravidla jsou zakrnělé, málo vyvinuté (obr. 5). Raší jen při poškození ostatních pupenů.
5. Náhradní pupeny.
Spící pupeny vyrůstají v paždí listů a postupně se mění v kroužkovité útvary, kterým říkáme větevní kroužek. Jsou to málo vyvinuté pupeny po listech z listové růžice postranních výhonů. Spící pupeny probudíme k růstu tím, že postranní výhony zakrátíme na krátký čípek pod první normální pupen.
Nahodilé pupeny (adventivní) jsou roztroušeny po celé dřevině v období její plodnosti. Vytvářejí se na větvích, kmeni, kořenech a v blízkosti kořenového krčku. Jsou v latent-ním stavu. K vyrašení je lze přimět buď násilným zákrokem, např. při poškození, zmlazení apod., nebo vyraší samovolně v období stárnutí ovocné dřeviny při samozmlazování (vlky), zpočátku v první třetině koruny, později i na kmeni a na kořenech.
Letorosty jsou bylinné přírůstky narůstající v průběhu vegetace. Po celé délce letorostu vyrůstají listy střídavě v genetické spirále (obr. 6a). V úžlabí listových řapíků se vyvíjejí očka. Po ukončení růstu letorost zdřevnatí, postranní očka vyzrají v postranní pupeny a růst je ukončen terminálním pupenem.
Rozeznáváme letorosty vrcholové, letorosty postranní, listové růžice (obr. 7) a letorosty předčasné.
Vrcholové letorosty vyrůstají z vegetativního (dřevního) pupenu. Jsou to bylinné přírůstky výhonů. Rostou ve dvou obdobích, a to v první a druhé míze. Růst v období první mízy končí v červnu, po krátké přestávce (10—14 dnů) letorost pokračuje v růstu v období druhé mízy, tj. v červenci až srpnu. Růst končí v září až říjnu podle druhu a klimatických podmínek.
Postranní letorosty vyrůstají z postranních pupenů vedoucích výhonů. Vyvíjejí se podobně jako vrcholové letorosty, jsou však zpravidla slabší podle polohy výhonu a jejich bázi tvoří listová růžice s několika menšími listy, v jejichž úžlabí se vyvíjejí jen nepatrná malá očka, která se po ukončení vegetace přeměňují ve spící pupeny. Jinak i na tomto letorostu se za listovou růžicí tvoří listy s očky sestavenými v genetické spirále. Po ukončení růstu vzniká postranní výhon s normálními postranními pupeny a pupenem terminálním.
6. Typy přírůstků: a) letorost — bylinný přírůstek s očky v paždí listů, b) výhon — dřevní přírůstek s terminálním a postranními pupeny.
7. Letorosty jadrovin: a) vrcholový letorost, b) postranní letorosty s listovou růžicí.
Listové růžice se tvoří na dvouletém dřevě. Jsou to velmi krátké letorosty (1 — 1,5 cm), na nichž listy nevyrůstají v normální genetické spirále, nýbrž jsou nahloučeny. Po skončení růstu se vyvíjí jen terminální pupen, který se podle výživy mění buď v pupen listový (přechodný), nebo květní.
Předčasné letorosty vyrůstají z pupenů vrcholových i postranních letorostů v průběhu vegetačního roku (obr. 8). Jsou běžné u peckovin (zejména u broskvoní, meruňek a višní), ale i u některých odrůd jádrovin. Mají jak postranní, tak terminální pupeny, zpravidla však v našich klimatických podmínkách špatně ukončují vegetaci a snadno namrzají. U planých druhů a některých peckovin neukončují předčasné letorosty svůj růst pupenem, ale trnovou špičkou.
8. Letorosty peckovin: a) normální letorost, b) předčasný letorost.
Výhon je zdřevnatělý letorost (viz obr. 6b). Rozeznáváme výhony hlavní (terminální), postranní, vedoucí, konkurenční, posilující, trnové, plodné (obr. 9) a vlky.
9. Typy výhonů ovocných dřevin: a) hlavní výhon, b) konkurenční výhon, c) postranní výhon, d) vedlejší výhon jako základ větve II. řádu.
Hlavní výhon (terminální) narůstá z terminálního pupenu jako prodloužení kmene. Jím se prodlužuje hlavní osa růstu. Zpravidla roste kolmo, má nejbujnější růst a z něho vyrůstají postranní výhony. Na něm v genetické spirále narůstají postranní výhony a vytvářejí rozvětvení hlavního výhonu, tzn., tvoří základ koruny ovocného stromu (větve I. řádu). Tento základ nazýváme kostrou koruny.
Postranní výhony (kosterní) jsou prvním ovětvením hlavního výhonu. Růst a postavení těchto výhonů jsou důležité pro tvar budoucí koruny. Ostřejší úhel odklonu bývá u pyramidální, tupější úhel bývá u koruny kulovité nebo rozložité až převislé. Odklonný úhel růstu určuje podřízenost postranních výhonů vůči hlavnímu výhonu.
Na postranních výhonech, narostlých na hlavním výhonu, se rovněž vytvoří postranní pupeny a terminální pupen. Kromě toho u paty výhonu (v rozvětvení) se po listové růžici vytvoří spící pupeny, které mohou vyrašit jen po velmi hlubokém řezu (až pod normálně vyvinutý pupen při řezu na patku). Postranní výhon se v dalších letech prodlouží z terminálního pupenu a z postranních pupenů narůstají nové výhony jako základ větví II. řádu.
Konkurenční výhon je postranní výhon narostlý na vedoucím výhonu z nejvyššího postranního pupene. Zpravidla svírá ostrý úhel s výhonem, jemuž konkuruje; v některých případech může vedoucí výhon i přerůst.
Vedoucí výhon je každý výhon, kterým se prodlužuje růst (ať terminálních, nebo kosterních výhonů) a který může mít po rozvětvení výhon konkurenční i postranní.
Koruna se zvětšuje větvením výhonů a její budoucí tvar se upravuje řezem. Pokud chceme zachovat její přirozený růst, řežeme tak, aby nižší ovětvení bylo v podřízenosti vedoucích výhonů.
Plodné výhony narůstají jako rozvětvení z postranních pupenů na jednoletém nebo dvouletém dřevě.
Měřítkem rovnováhy mezi růstem a plodností jsou roční přírůstky výhonů, které se mají pohybovat v rozmezí 30 až 40 cm, a úměrná tvorba plodných výhonů, které mohou mít různý tvar a různou délku. Životnost plodných výhonů je závislá na množství světla v koruně a na výživě. V příliš husté koruně, při zastínění a nedostatečné výživě plodný obrost odumírá a větve se vyholují.
Přeměna vegetativních pupenů v květní je na těchto výhonech závislá na první a druhé fázi diferenciace. Diferenciace pupenů je ovlivňována výživou a polohou osy výhonu. Květní pupeny se tvoří všude tam, kde je menší transpirační proud, tedy v letorostech nebo výhonech rostoucích do vodorovné polohy. Záměrně můžeme diferenciaci vyvolat letním řezem.
Trnové výhony narůstají u planých nebo méně kulturních odrůd jádrovin a u některých peckovin. Jsou to vlastně předčasné zdřevnatělé letorosty ukončené trnovou špičkou a ne pupenem.
Vlky jsou výhony z nahodilých (adventivních) pupenů narostlé na větvích v první třetině koruny (u paty koruny), v pozdějším stadiu na kmeni nebo kořenech ovocných dřevin. Vlky narůstají v období plodnosti po náhodném poškození nebo po silném řezu.
10. Samozmlazování ovocné dřeviny v období stárnutí; vlky vyrůstající v první třetině koruny ovocné dřeviny.
Samovolně narůstají v období stárnutí ovocné dřeviny. Narůstají kolmo a v důsledku zastínění špatně vyzrávají a snadno namrzají (obr. 10).
Plodné výhony u jednotlivých druhů se od sebe odlišují, jiné jsou u jádrovin a jiné u peckovin nebo ostatních ovocných druhů.
U jabloní a hrušní se plodné výhony tvoří na jednoletém i víceletém dřevě jako postranní obrost slabšího růstu s kratšími internodiemi pupenů. Životnost plodného obrostu je zpravidla kratší než životnost větví. Prodlužováním větví se zvětšuje zastínění uvnitř koruny a plodný obrost postupně odumírá a větve se vyholují. V konečné fázi života ovocných dřevin, tj. u starších stromů, se plodný obrost tvoří jen po obvodu koruny. Narůstá a větví se jen z plodonošů.
Podle délky rozeznáváme plodný výhon dlouhý, plodný výhon krátký, plodný hrot a větvené plodonoše.
Dlouhý plodný výhon je zpravidla jednoletý postranní výhon rostoucí do vodorovné polohy, dlouhý 15 — 30 cm i více a končící květním pupenem; postranní pupeny jsou pupeny vegetativní.
Krátký plodný výhon je v podstatě podobný dlouhému výhonu, končí také květním pupenem, ale jeho délka se pohybuje do 10 cm.
Plodný hrot (plodný trn) narůstá jako krátký postranní obrost z listových růžic a končí listovým nebo květním pupenem. Jeho délka je rozdílná u odrůd plodících na krátkém dřevě a u odrůd plodících na dlouhém dřevě. U odrůd plodících na krátkém dřevě jizvy po listech z listové růžice vytvářejí souvislé kroužkovité útvary. Tyto výhony označujeme jako výhony kroužkovité. U odrůd plodících na delším dřevě jsou listové růžice sestaveny z listů vyrůstajících po několika milimetrech od sebe a plodný hrot je delší (obr. 11).
Pokud plodný obrost nekončí květním pupenem, prodlužuje se v příštím roce novou listovou růžicí. Je-li ukončen květním pupenem, zpravidla se v dalším roce větví.
Větvené plodonoše vznikají tak, že se květní pupeny rozvíjejí v kratičkou osu s několika listy a květy. Po odkvětu se tato osa rozšiřuje a zdužnaťuje v plodonoš. Na ní vyrůstají stopky s plody a po stranách stopek plodů se vyvíjejí nové výhony nebo jen květní anebo listové pupeny (obr. 12).
Větvení plodonošů je rozdílné u odrůd plodících na krátkém dřevě a u odrůd plodících na dlouhém dřevě.
U odrůd plodících na krátkém dřevě se všechny plodonoše rozvětvují jedním nebo častěji dvěma kroužkovitými výhony narůstajícími z krátké osy květní či listové růžice. Větvené přírůstky mají u těchto odrůd delší životnost a rozvětvují se několikanásobně ve větvené plodonoše, zejména tam, kde se plodný obrost upravuje řezem.
11. Plodné výhony u jádrovin: a) plodný výhon, b) kroužkovitý výhon.
12. a) Plodonoš, b) větvené plodonoše.
U odrůd plodících na delším dřevě plodné výhony rozvětvují dvěma novými různě dlouhými výhony končícími květním nebo vegetativním pupenem. Plodný obrost u těchto odrůd rychle narůstá, snadněji zahušťuje tvar a má podstatně kratší životnost. Pokud dále narůstá a dále se větví, přináší drobné, nekvalitní ovoce nebo odumírá.
U třešní se plodnost realizuje na krátkých a dlouhých kyticových výhonech (obr. 13).
Krátké kyticové výhony jsou velmi podobné kroužkovitým výhonům u jádrovin. Tvoří se tak, že na loňském dřevě z postranního vegetativního pupenu vyrůstá krátký letorost s listovou růžicí. V paždí listů růžice se vytvářejí květní pupeny a střední (terminální) pupen růžice je vždy vegetativní. Z vegetativního pupenu v příštím roce prorůstá nová růžice listů a postranní květní pupeny přinášejí plody. Jizvičky po stopkách plodů vytvářejí pak kroužky na těchto výhonech. Tento cyklus se opakuje několik let, a tak vzniká kroužkovitý výhon (u jádrovin po listech, u peckovin po plodech).
13. Plodné výhony u třešní a višní.
Dlouhé kyticové výhony jsou tvořeny podobně jako krátké kyticové výhony. Tvoří se po dobré výživě nebo v roce slabší úrody. Narůstají jako postranní plodný obrost na jednoletém dřevě nebo jako pokračování z loňského kyticového výhonu, na němž jsou listy rozmístěny v genetické spirále v různě velkých vzdálenostech. Očka v paždí listů se přeměňují v květní pupeny. Terminální pupen je však vždy vegetativní. I v tomto případě se narůstání různě dlouhých kyticových výhonů může opakovat několik let
Višně ovětvují předčasnými postranními výhony, které jsou plodné. Jsou to delší prorostlé kyticové výhony končící vždy vegetativním pupenem.
Prodlužující výhony větví na obvodu koruny jsou uspořádány tak, že kromě terminálního vegetativního pupenu mohou mít část květních vegetativních pupenů, kterými se koruna stromu dále větví a prodlužuje.
Postranní plodné výhony zpravidla neovětvují, nýbrž každoročně prorůstají novými kratšími plodnými výhony, které se hmotností plodů ohýbají pod vodorovnou polohu. Při hustém ovětvení jen malá část prodlužujících postranních výhonů se větví krátkými kyticovými výhony jako u třešní.
U těchto druhů se tvoří v menší míře kyticové výhony jako u třešní a kromě nich plodné výhony, které se větví. Zvláštními výhony jsou výhony trnové.
Nejčastější jsou plodné výhony dlouhé 10 — 30 cm, na nichž jsou vegetativní pupeny v doprovodu jednoho až dvou pupenů květních (dvojice — trojice), popř. několik pupenů zůstává bez doprovodu, a to buď jako postranní pupen vegetativní, nebo květní. Tyto plodné výhony se zpravidla v dalších letech větví v nové plodné výhony. Dlouhé plodné výhony se podstatně podílejí na plodnosti uvedených druhů (obr. 14).
Plodné trny jsou krátké výhony s trnovou špičkou, jen zřídka mají po stranách v genetické spirále několik květních pupenů.
14. Plodné výhony u meruněk.
U broskvoní a mandloní se tvoří dlouhé plodné výhony, krátké a dlouhé kyticové výhony a vynucené plodné výhony.
Dlouhé plodné výhony narůstají z dvouletého dřeva. Na bázi těchto výhonů je menší nebo větší část vegetativních pupenů a ostatní jsou pupeny květní. Pupeny na těchto výhonech jsou ve dvojicích nebo v trojicích. V dvojicích je vždy jeden pupen květní, druhý vegetativní. V trojicích jsou dva pupeny květní, střední je vegetativní. Terminální pupen dlouhého plodného výhonu je vždy vegetativní. Na těchto dlouhých plodných výhonech narůstá nejlepší ovoce. Dlouhé plodné výhony jsou u různých skupin odrůd nestejně uspořádány. Některé odrůdy mají na bázi těchto výhonů jen několik vegetativních pupenů a ostatní pupeny jsou jako květní pupeny ve dvojicích nebo trojicích. Jiné odrůdy mají od báze polovinu až dvě třetiny vegetativních pupenů a jen polovina nebo i méně |sou pupeny květní uspořádané ve dvojicích nebo trojicích. O těchto odrůdách říkáme, že plodí na delším nebo dlouhém dřevě (obr. 15).
Kyticové výhony mají podobné uspořádání jako u třešní. Narůstají jako plodný obrost u starších stromů. Krátké kyticové výhony poskytují jen drobnější ovoce s velkým propadem.
15. Plodné výhony u broskvoní.
Také na dlouhých kyticových výhonech plody po odkvětu zpravidla postupně propadávají a zřídkakdy dozrají.
Vynucené plodné výhony. Opakovaným zakracováním letorostů si můžeme na předčasném letorostu vynutit násadu květních pupenů. Tyto výhony však špatně vyzrávají, snadno namrzají a přinášejí plody jen v teplejších klimatických podmínkách.
Ořešáky a lísky jsou různopohlavné a jednodomé, tj. samčí květy — jehnědy vykvétají odděleně od květů samičích.
Ořešák vytváří po stranách dvouletých výhonů jehnědy. Na koncích jednoletých postranních výhonů se vytvářejí pu-|irny samičí (plodné).
Líska plodí na jednoletém výhonu. Plodné výhony mohou být různě dlouhé jako postranní rozvětvení hlavního výhonu. Plodí jen výhony, které vyrůstají z dvouletého dřeva na tříletém dřevě. Samčí květy (jehnědy) narůstají po stranách plodných výhonů. Samičí květy se vytvářejí z terminálních I postranních pupenů.
U rybízů se plodné výhony tvoří na dvouletém dřevě.
V dalších letech rozvětvují a každým rokem se vytvářejí slabší a kratší kyticové plodné výhony. Čím je starší dřevo, z kterého sr větví plodný obrost, tím vytváří méně květních pupenů.
Plodnými výhony u angreštu jsou výhony jednoleté, na kterých se vytvářejí květní pupeny jednotlivě i ve dvojicích.
V dalších letech se tyto výhony rozvětvují a jako u rybízu narůstá na nich kratší plodný výhon s menším počtem květních pupenů. Proto je jak u rybízů, tak i u angreštu nutný včasný průklest starého dřeva.
Maliník a ostružiník plodí na letorostech, které narůstají z jednoletého dřeva. Po odplození celý výhon odumírá a je nahrazován novým výhonem z kořenů.
Listy se skládají z ploché čepele a řapíku. U některých druhů vyrůstají na bázi řapíku palístky. Rozšířená část řapíku přisedá k letorostu. V paždí řapíku se během vegetace vytváří očko, které skončením vegetace vyzrává v pupen s různou funkcí (vegetativní, listový, květní).
Listová čepel může mít různý tvar a je charakteristická pro každý druh; bývá poznávacím znakem pro některé odrůdy ovocných druhů.
Řapík může být různě dlouhý podle druhu nebo odrůdy. Procházejí jím svazky cévní do ploché listové čepele.
Listy mají složitou anatomickou stavbu. Jejich základní funkcí je asimilace, tj. přeměna neústrojných látek v látky ústrojné, která je podmíněna dostatkem světla a tepla. Jen plné oslunění zajišťuje dostatečnou asimilaci ovocných dřevin, a tím i plodnost. Podle velikosti listů a jejich zbarvení můžeme usuzovat na dostatky nebo přebytky ve výživě.
Květy jsou vlastně přeměněné listy přizpůsobené pohlavnímu rozmnožování. Květní pupeny se rozvíjejí v krátký výhon s několika listy a květy. Naším zájmem je, aby květy byly dobře opyleny a daly možnost vývinu ovoce.
Jádroviny, tj. jabloně a hrušně, jsou cizosprašné a mají různě klíčivý pyl. Vhodnou volbou odrůd zajišťujeme opylení hmyzem. Z pětipouzdrého semeníku po oplození vzniká srůstem zdužnatělého lůžka nepravý plod — malvice, tj. jablko nebo hruška.
Peckoviny, tj. třešně, višně, švestky, slívy, meruňky, broskvoně a mandloně, mají opylovací poměry rozdílné. Některé jsou cizoprašné a opylí je hmyz, jiné jsou samosprašné.
Třešně většinou vyžadují cizí pyl. I když mají pyl dobře klíčivý, je pro dobré opylení nutná vhodná kombinace odrůd. Višně jsou jako třešně cizosprašné, jen některé odrůdy se opylí vlastním pylem. Švestky a slívy jsou cizosprašné i samosprašné, jejich opylovací poměry se mění podle klimatických podmínek v jednotlivých letech. Meruňky a broskvoně jsou většinou samosprašné, jen malé výjimky odrůd jsou cizosprašné. Mandloně jsou většinou cizosprašné.
Peckoviny po oplození vytvářejí jednopouzdrý semeník, plod pravý — peckovici.
Maliník a ostružiník mají květy uspořádány na vyvýšeném květním lůžku. Jsou samosprašné, ale opylení cizím pylem je vítáno, neboť zvětšuje sklizeň. Po oplození se na zdužnatělém květním kůžku vyvíjejí nažky a tvoří se souplodí — malina nebo ostružina.
Rybíz má květy sestaveny v hroznech, korunní plátky jsou malé a nenápadné. Červený a bílý rybíz je samosprašný.
Odrůdy černého rybízu jsou cizosprašné, hmyzosnubné. Po oplození vzniká plod pravý — bobule.
Angrešt je samosprašný i cizosprašný, květy jsou buď jednotlivě, nebo ve 2 — 3 pohromadě na krátkých stopkách, zelenavé, nenápadné. Po oplození se vytváří plod pravý — bobule různého tvaru i barvy.
Ořešáky jsou různopohlavné, jednodomé a větrosnubné. Květy jsou jehnědy vyrůstající po stranách dvouletých výhonů. Plodné samičí pupeny rozkvétají na koncích jednoletých postranních v nenápadné zelenavé květy v paždí listů. Plody |sou peckovice se zeleným oplodím (rubinou), uvnitř rubiny je ořech různé velikosti.
Líska má také květy různopohlavné a větrosnubné. Samčí květy — jehnědy — narůstají na stranách plodných výhonů. Samičí pupeny vykvétají v dvoublizné kvítky. Po oplození vzniká plod oříšek, obalený dřípatým obalem, kterému říkáme punčoška. Velikost plodu může být různá.