Řez ovocných dřevin


Řez a údržba koruny ovocných dřevin

Tvarování korun přizpůsobujeme biologickým vlastnostem ovocných stromů (vzrůst druhu nebo odrůdy, schopnost ovětvování, tvorba plodného obrostu atd.) a klimatickým podmínkám. Korunu tvarujeme tak, aby byla pevná, vznosná a dobře osvětlená. Nejčastějším přirozeným tvarem koruny našich ovocných dřevin je koruna pyramidální.

V jednotlivých životních obdobích usměrňujeme její růst i plodnost.

V období růstu zakládáme korunu výchovným řezem. Je to období od 1. až 5. roku po výsadbě.

V období plodnosti prosvětlujeme korunu a upravujeme rovnováhu mezi růstem a plodností udržovacím řezem (průklestem).

V období stárnutí obnovujeme růst a plodnost ovocných dřevin zmlazovacím řezem.

VÝCHOVNÝ ŘEZ

Výchovný řez můžeme rozdělit do tří úseků, a to řez v prvním roce po výsadbě, řez ve druhém roce, řez ve třetím až pátém roce po výsadbě. Výchovný řez děláme zásadně na jaře, kdy již nehrozí nebezpečí velkých mrazů.

Výchovný řez v prvním roce

V    prvním roce po výsadbě je naším prvořadým úkolem zajistit ujmutí ovocného stromku. Přesazení ovocného stromku ze školky na stanoviště je hrubý zásah do látkové výměny mezi kořeny a korunkou ovocného stromku. Při přesazování ze školky se poškodí více než tři čtvrtiny kořenů a zbytek kořenů nedokáže v prvním roce po přesazení vyživit neúměrně velkou korunku ovocného stromku (obr. 25). Mezi kořeny a korunkou musíme upravit rovnováhu, aby se neporušila látková výměna, neboť na tom do značné míry závisí ujmutí ovocné dřeviny. Porušený poměr vyrovnáváme úměrným zkrácením kosterních výhonů.

25. Přesazením stromku vzniká nepoměr ve výživě — látkové výměně: a) nadzemní část, b) podzemní část.

Kromě rovnováhy v látkové výměně musíme vzít v úvahu dobu výsadby vzhledem k růstu kořenů. Je známou skutečností, že kořeny ovocných dřevin rostou ve dvou obdobích, a to na podzim a na jaře.

Podzimní výsadba umožňuje ovocné dřevině ještě před zimou zacelit rány na kořenech, vytvořit kalus a při včasné výsadbě i nové kořeny. Kromě toho se půda po podzimní výsadbě sesedne, takže se obnoví vzlínání podzemní vláhy. Dřevina vysazená na podzim je tedy již zjara vyživována vlastními kořeny a může plně využít jarní období růstu.

Ovocná dřevina sázená na jaře je v podstatné nevýhodě. Musí vlastními zásobními látkami zacelit rány jak v kořenech, tak i po řezu v korunce. Půda po jarní výsadbě je nakypřená, takže ovocný stromek poměrně dlouho nemůže využít podzemní vláhu. Výživa nadzemních částí se opožďuje, je mnohem větší odpař než v podzimních a zimních měsících a v důsledku těchto nepříznivých vlivů i menší možnost růstu.

Doba výsadby je tedy velmi důležitým činitelem, který musí pěstitel vzít při řezu v úvahu. Proto stejný ovocný stromek řežeme jinak po výsadbě na podzim a jinak po výsadbě na jaře.

ŘEZ PO PODZIMNÍ VÝSADBÉ

Normálně vyvinutý stromek vypěstovaný ve školce má mít podle státní normy 5 vyvinutých postranních (kosterních) výhonů a hlavní (terminální) výhon.

Hlavní výhon v korunce je vlastně pokračováním kmene, z něhož rostou postranní výhony (větve). Při řezu dbáme, aby si stále udržoval vedoucí postavení a nebyl pohlcován kosterními výhony.

V korunce ponecháváme zpravidla 4 kosterní výhony a dbáme, aby ponechané výhony, byly pravidelně rozmístěny kolem hlavního (terminálního) výhonu.

Nejdříve odřežeme konkurenční výhon ve větevním kroužku. (Ponecháme-li konkurenční výhon* vytváří se snadno vidličnaté rozvětvení a v pozdějších letech se korunka může rozštěpit.) Po odříznutí konkurenčního výhonu zakracujeme postranní (kosterní) výhony na pupen směřující ven z korunky (obr. 26).

26. Rez ovocného stromku po podzimní výsadbě; kosterní výřežeme ve stejné výši na pupeny rostoucí ven z korunky.

Hloubku řezu čili délku ponechaných výhonů upravujeme úměrně ke kořenovému systému. Snažíme se řezat tak hluboko, aby po řezu na ponechané části výhonu vyrašily všechny pupeny v nové letorosty. Prakticky je to asi do první třetiny průměrné délky výhonů, tj. asi 15 — 20 cm. Dbáme přitom, aby všechny seříznuté výhony byly ve stejné výši, protože tak jsou stejnoměrně vyživovány a zachovává se rovnováha v koruně. Nejsou-li kosterní výhony stejně narostlé, přizpůsobujeme hloubku řezu nejnižšímu a nejslabšímu kosternímu výhonu, který řežeme jen nepatrně nebo jej vůbec neřežeme, a ostatní kosterní výhony pak seřízneme do roviny podle nejnižšího výhonu.

27. Řez ovocného stromku na vnitřní pupen; u druhů a odrůd s tupým odklonným úhlem kosterních výhonů řežeme na vnitřní pupen.

Svírají-li kosterní výhony s hlavním výhonem tupý úhel, řežeme je na pupen rostoucí dovnitř korunky tak, aby odklon-ný úhel kosterních výhonů byl přibližně 45° (obr. 27). Hlavní (terminální) výhon seřízneme až po úpravě postranních (kosterních) výhonů.

28. U druhů a odrůd s kulovitou korunou (většinou u jabloní) řežeme terminální výhon delší.

Vždy dbáme, aby převyšoval rovinu seříznutých kosterních výhonů, protože tím se zachová jeho vedoucí úloha. Průměrně jej zakracujeme tak, aby převyšoval rovinu zakráčených kosterních výhonů o 10—15 cm. U druhů s kulovitou korunou ponecháváme vedoucí výhon delší (má převyšovat rovinu kosterních výhonů až o 20 cm). Týká se to především některých odrůd jabloní a slivoní, které svým charakterem růstu snadno potlačují terminální výhon (obr. 28). U druhů a odrůd, které mají pyramidální vzrůst, naopak terminální výhon zakracujeme hlouběji, ale vždy tak, aby přesahoval úroveň seříznutých kosterních výhonů.

29. Řez korunky po jarní výsadbě; korunku zmlazujeme tak, aby se vytvořila nová korunka na stanovišti.

ŘEZ PO JARNÍ VÝSADBĚ

Často se setkáme s tím, že pěstitelé řežou stromky sázené na |tiře stejně jako po podzimní výsadbě. Je to však zásadní chybu.

Stromek sázený na jaře, zvláště v sušších oblastech, řežeme hluboko. Prakticky jej zmlazujeme a zakládáme novou korunku. V korunce odřezáváme 2 — 3 spodní výhony ve větevním kroužku. Ponechané výhony zakrátíme za prvním pupenem rostoucím ven z korunky. Na hlavním výhonu odpočítáme 3 — 4 pupeny na založení nové korunky (obr. 29).

Tímto hlubokým řezem korunky dosáhneme, že porušený kořenový systém i za zhoršených podmínek po výsadbě rychleji zacelí rány jak v kořenech, tak v korunce a vytvoří novou korunku. Zmlazením korunky sice oddálíme tvarování, ale zamezíme zbytečným ztrátám, které mohou nastat, neujme-li se stromek nebo zaostává-li ve vývinu (zababčí). Po jarní výsadbě se tedy tvarování korunky oddálí do dalšího roku. Dělá se pak stejně jako po podzimní výsadbě. Řez po jarní výsadbě je vlastně řezem přípravným.

ŘEZ POŠKOZENÉ NEBO NEÚPLNÉ KORUNKY

Jestliže terminální výhon byl poškozen nebo je příliš slabý, nahradíme jej nejbližším výhonem. Poškozený nebo slabý terminální výhon seřízneme na čípek a nižší výhon, který seřízneme jako terminální výhon, vyvážeme do svislé polohy (obr. 30).

Při neúplné korunce se dvěma výhony, tzv. dvojáky, postupujeme tak, že jeden výhon odřezáváme na nejnižší pupen směřující ven z korunky nebo jej úplně ve větevním kroužku odřezáváme a na vhodněji postaveném výhonu zakládáme novou korunku tak, že ponechaný výhon seřízneme za šestým pupenem (obr. 31).

Podobně postupujeme při neúplné korunce se třemi výhony. Jako vedoucí výhon ponecháme nejvhodněji postavený výhon a níže postavené výhony seřízneme za prvním pupenem rostoucím ven z korunky. Ponechaný hlavní výhon seřízneme na tolik pupenů, kolik výhonů potřebujeme pro založení úplné korunky.

Je-li korunka starší, např. dvouletá s rozvětvením kosterních větví, odřízneme rozvětvenou větev nad prvním vhodným výhonem počínaje od kmínku a tento výhon úměrně za-krátíme na rovnováhu s ostatními kosterními výhony. Tak starší korunku zmladíme a zajistíme její ujmutí i dobrý růst.

Výchovný řez ve druhém roce

Z výhonů úměrně zakráčených v prvním roce na jaře (po jarní výsadbě až v druhém roce) vyrostou do podzimu na každé kosterní větvi i na hlavním výhonu vedoucí a postranní letorosty. Rozvětvenou korunku upravujeme v druhém roce zjara. Postupujeme tak, že nejdříve odřízneme na kosterních větvích všechny výhony, které rostou dovnitř korunky, a potom ošetříme terminální výhon na němž krátké výhony rostoucí do vodorovné polohy ponecháváme a bujnější výhony zakrátíme na patku (pod normálně vyvinutý pupen). Konkurenční výhon odřízneme ve větevním kroužku.

30. Úprava poškozeného terminálního výhonu; poškozený terminální výhon nahrazujeme z nižšího (konkurenčního) výhonu tak, že jej vyvážeme k čípku do svislé polohy a seřízneme jako vedoucí výhon.

Po tomto uvolnění korunky zakrátíme vedoucí (prodlužující) výhony kosterních větví asi o jednu třetinu až polovinu jejich průměrné délky. Řežeme je na pupen směřující ven z korunky nebo na pupen, kterým chceme usměrnit růst příštího kosterního výhonu.

31. Řez korunky se dvěma výhony: a) postranní výhon zakrátíme za prvním vnějším pupenem a připočteme 5 pupenů k založení korunky, b) postranní výhon odřízneme a za šestým pupenem seřízneme na novou korunku.

Jsou-li vedoucí výhony kosterních větví různě dlouhé, řežeme je podle nejníže postaveného výhonu přibližně ve stejné výši, tj. na rovnováhu, tak jako v prvním roce.

32. Opravný řez u jádrovin; u jádrovin můžeme zmlazovat korunku po příliš dlouhém řezu krátkým řezem do loňského dřeva na pupeny rostoucí ven z korunky.

Obrost větví zakracujeme úměrně k vedoucímu kosternímu výhonu, vždy však dbáme, aby byla zachována jeho vedoucí úloha (asi 1/2 až 1/3 jejich délky). Konkurenční výhony kosterních větví odřezáváme ve větevním kroužku.

33. Opravný řez u peckovin; korunku po dlouhém řezu zmlazujeme pod normální pupeny na patku (normální pupeny nevyraší).

Hlavní (terminální) výhon zakrátíme potom tak, aby převyšoval rovinu zakráčených výhonů kosterních větví asi o 10—15 cm.

Přírůstky po loňském zakráčení nejlépe ukazují, zda řez v minulém roce byl správný, nebyl-li příliš krátký nebo příliš dlouhý, jsou tedy ukazovatelem řezu pro příští rok.

34. Ošetření zmlazené korunky peckovin v následujícím roce po řezu na patku.

Vyraší-li ve druhém roce všechny pupeny a vytvoří příliš silné výhony, znamená to, že řez v minulém roce byl příliš krátký. V takovém případě řežeme tak, že terminální výhon i vedoucí výhony kosterních větví nařezáváme úměrně delším řezem. Postranní obrost zakracujeme také přiměřeně dlouze, abychom dosáhli slabšího ovětvení budoucího plodného obrostu.

Vyraší-li ve druhém roce jen krátké přírůstky nebo nevytvoří-li se žádné přírůstky a namísto nich nasadí ovocný stromek jen květní pupeny, znamená to, že řez v prvním roce byl příliš dlouhý a nebyl zachován správný poměr korunky ke kořenům. V takovém případě děláme opravný řez.

U jádrovin zmlazujeme do loňského dřeva, a to poměrně velmi krátce (obr. 32). Tímto zmlazením získáme nové bujné výhony, které v následujícím roce řežeme na rovnováhu výchovným řezem.

35. Slabě vyvinutý vedoucí výhon kosterní větve nahrazujeme konkurenčním výhonem, pokud lépe vyhovuje růstem nebo polohou.

U peckovin řežeme kosterní výhony až na patku. Normální pupeny na loňském dřevě by totiž nevyrašily. Z patky pak vyraší spící pupeny a vytvoří nové výhony. Vhodně rostoucí výhony použijeme k založení nové korunky, ostatní výhony, které nevyhovují, hladce odřízneme. Novou mladou korunku tvarujeme normálním výchovným řezem (obr. 33, 34).

Každé zmlazení korunky ovšem oddaluje plodnost, ale je nutné, nemá-li stromek „zababčit".

Jestliže kosterní větve nejsou rozmístěny v žádaném směru a rostou v příliš ostrém nebo tupém úhlu, upravujeme jejich úhel odklonu vyvažováním nebo rozpěrami.

Opožďuje-li se některý kosterní výhon v růstu nebo byl-li poškozen, odřezáváme jej až ke konkurenčnímu výhonu, který převezme vedoucí úlohu. Vedoucí výhony ostatních kosterních větví upravíme řezem na rovnováhu. Je-li třeba, upravíme úhel odklonu rozpěrkou. Podobně můžeme postupovat, rostou-li vedoucí výhony příliš svisle, tzn., odřežeme je a vedoucí úlohu převezmou konkurenční výhony, ovšem rostou-li ve vhodnějším úhlu nebo směru (obr. 35).

Letní řez jako doplněk výchovného řezu

Ve druhém roce i v dalších letech výchovného řezu doplňujeme výchovný řez letním řezem v období od 15. června do 15. července. Letorosty rostoucí svisle a zahušťující střed mladé korunky zakracujeme za třetím normálním listem. Tímto zakráčením jednak prosvětlíme korunku, jednak podpoříme růst a zesílení terminálního výhonu i vedoucích výhonů kosterních větví.

Výchovný řez ve třetím roce

Ve třetím roce postupujeme při výchovném řezu podobně jako při řezu ve druhém roce. Na kosterních větvích odřezáváme bujně rostoucí obrost směřující dovnitř korunky. Slabší obrost rostoucí do korunky můžeme zakracovat na patku. Vedoucí výhony kosterních větví zakracujeme jako v minulém roce do jedné roviny zhruba o třetinu jejich průměrné délky. Nejsou-li tyto výhony stejně dlouhé, řežeme je podle nejslaběji rostoucího výhonu kosterní větve. Případné nepravidelnosti v odklonu upravujeme tak jako v minulém roce, využijeme konkurenční výhony, které mohou převzít úlohu vedoucích výhonů.

36. Ošetření obrostu na terminálním výhonu narostlého z patek minulého roku; méně vyvinutý výhon rostoucí do blízkosti vodorovné polohy ponecháme a odřízneme kolměji rostoucí výhon.

Postranní obrost na dvouletém dřevě zakracujeme o polovinu až dvě třetiny, starší obrost podle polohy výhonu. Roste-li výhon do vodorovné polohy a pod vodorovnou polohu, nezakracujeme jej, roste-li do korunky, pak jej odřezáváme v rozvětvení. Vedoucí výhon řežeme podobně jako v minulém roce tak, aby o 15 — 20 cm převyšoval rovinu kosterních výhonů, tj. na rovnováhu. Postranní obrost terminálu řežeme tak, že bujně rostoucí výhony odřízneme na patku, aby se nevytvořilo nové patro a slaběji rostoucí výhony, které rostou víceméně vodorovně, necháme bez řezu. Obrost narostlý z patek z minulého roku upravíme tak, že slabě rostoucí výhon ponecháme a bujnější výhon, který roste v ostřejším úhlu, odřezáváme (obr. 36).

Letním řezem pak, podobně jako ve druhém roce, upravíme hustotu letorostů v korunce.

Výchovný řez ve čtvrtém roce

Ve čtvrtém roce dodržujeme zásady řezu předcházejících let. Vedoucí výhony kosterních větví zakracujeme již jen o třetinu až čtvrtinu tak, abychom upravili rovnováhu v korunce. Konkurenční výhon odřízneme na patku, aby nevzniklo nežádoucí vidličnaté rozvětvení. Slabě rostoucí výhony, pokud nerostou svisle a nezahušťují korunku, ponecháváme bez řezu.

Máme-li dobře vyvinutou první etáž kosterních větví, můžeme ve čtvrtém roce založit druhou etáž. Na vedoucím terminálním výhonu vybereme pravidelně rozmístěné postranní výhony ve vzdálenosti 90—120 cm od první etáže a zakracujeme je již ne na patku, nýbrž na normálně vyvinuté pupeny, a to tak, aby jejich seřezané vrcholky tvořily rovinu ve výši asi 15 — 20 cm nad úrovní zakráčených výhonů kosterních větví první etáže (obr. 37). Terminální výhon zakrátíme tak, aby převyšoval zakráčenou druhou etáž asi o 15 — 20 cm.

Druhou etáž zpravidla zakládáme z menšího počtu postranních výhonů, tj. ze tří výhonů. Výhony, které vyrůstají pod tímto rozvětvením (pod druhou etáží) zakracujeme na patku, aby se z nich vytvořil plodonosný obrost. Slabší obrost rostoucí v úhlu 45° a více ponecháváme bez řezu.

37. Druhou etáž zakládáme v odstupu 60 — 120 cm; má převyšovat první etáž o 10—15 cm.

Není-li dostatečně vyvinuta první etáž a není-li potřebný odstup od první etáže, druhou etáž ještě nezakládáme. Založení druhé etáže ponecháme až do dalšího roku. Po zimním řezu ještě s výhodou použijeme letní řez podobně jako ve třetím roce.

Výchovný řez v pátém roce

Nebyla-li založena druhá etáž ve čtvrtém roce, založíme ji v roce pátém. Přírůstky kosterních větví a vedoucího terminálního výhonu řežeme jen nepatrně, odřezáváme výhony konkurenční a zahušťující korunu.

Výchovný řez v dalších letech

V dalších letech rozhodují o řezu přírůstky i ucelený a souměrný tvar koruny. Nepřesahují-li přírůstky délku 30 — 40 cm a jsou-li stejnoměrné, není třeba pokračovat ve výchovném řezu. Každý další řez by oddaloval plodnost.

Jsou-li však přírůstky malé nebo nejsou-li výhony kosterních větví ve stejné výši, tzn., nebyly-li přírůstky rovnoměrné, pokračujeme v tvarování i v dalších letech, a to tak, že zakracujeme jen ty kosterní výhony, které porušují rovnováhu a rostou rychleji. Ostatní kosterní výhony již nezakracujeme. U všech kosterních výhonů i terminálu odstraňujeme konkurenční výhony, aby nevzniklo nežádoucí vidličnaté rozvětvení.

Opravný řez

Každá korunka se dá upravit, pokud víme, co chceme, a známe, jaká reakce po našem zásahu může nastat.

Při pěstování mladé korunky se velmi často setkáváme s tím, že byla nesprávně vedena korunka a předčasně založena druhá etáž. Tyto chyby se zpravidla projeví nesouměrnou korunkou a tím, že druhá etáž neúměrně přeroste první etáž větví (obr. 38). První etáž většinou v dalších letech pozvolna zakrňuje. V tomto případě korunku zmlazujeme podle té etáže, která je pravidelnější nebo lépe vyvinutá.

U stromku, který má pravidelnější první etáž, zmlazujeme korunku tak, že terminál seřízneme nad vhodným níže postaveným výhonem nebo nad slabším rozvětvením (obr. 39). K seříznutému terminálnímu výhonu vyvážeme pomocnou hůlku a k ní do svislé polohy vybraný výhon nebo slaběji rostoucí větev. Tímto zásahem vlastně odstraníme druhou etáž a snížíme korunku k první etáži. Kosterní výhony první etáže seřízneme na rovnováhu a nový terminální výhon za-krátíme tak, aby o 15 — 20 cm převyšoval seříznuté kosterní výhony.

38. Nesprávně založená koruna; druhá etáž (a) přerůstá první etáž (b).

39. Opravný řez nesprávně založené koruny; druhou etáž odřezáváme, první po řezu na rovnováhu ponecháme.

40. Opravný řez nesprávně založené koruny; je-li lépe vyvinutá druhá etáž, odřízneme větve první etáže a druhou etáž řežeme na rovnováhu.

Nemůžeme-li tímto způsobem dosáhnout pravidelné korunky pro příliš zesláblé nebo nesouměrné větve první etáže, pak využijeme lépe vyvinutou druhou etáž. Zesláblé ovětvení první etáže odřezáváme ve větevním kroužku. Ponechanou (druhou) etáž seřízneme na rovnováhu tak, aby terminál převyšoval rovinu seříznutých kosterních výhonů. Touto úpravou korunky však zvyšujeme kmínek stromku (obr. 40).

Oba uvedené způsoby úpravy nesprávně vyvinuté koruny však oddalují plodnost a prodlužují výchovný řez o další 2 — 3 roky, tj. po dobu, než se po zmlazení zmírní růst a založí nová pravidelná korunka.

Takto můžeme upravovat korunky všech volných tvarů (vysokokmene, polokmene, čtvrtkmene i zákrsku). Výška kmene není rozhodující.

Výchovný řez u jednotlivých druhů bude popsán ve speciální kapitole.

UDRŽOVACÍ ŘEZ (PRŮKLEST)

Po výchovném řezu přechází ovocný strom do období plodnosti. Kosterní větve zmírňují růst a úměrně se prodlužují. Postranní větve se sklánějí do vodorovné polohy, a tak podporují tvorbu plodonosného obrostu. Jakmile ovocný strom přijde do plné plodnosti, mírným průklestem odstraňujeme zahušťující větve, čímž ovocný strom nejen prosvětlujeme, ale také zmlazujeme a nutíme ke každoročním přírůstkům.

Aby nenastala periodicita v plodnosti, je nutné, aby přírůstky jednotlivých kosterních větví dosahovaly 30 — 40 cm. Z tohoto hlediska je velmi důležitá především výživa, ale také mírný průklest. Dobře založená koruna ovocného stromu nevyžaduje každoroční řez. Průklest postačí jednou za dva až tři roky, pravidelný průklest ovšem nevadí. Odstraňování zahušťujících větví z koruny stromu umožňuje lepší proslunění a zvýšenou asimilaci.

Průklest v běžné praxi děláme během vegetačního klidu, a pokud si časově můžeme vybrat, nejlépe v předjaří. Z fyziologického hlediska je výhodnější, zvláště u třešní, višní, meruněk, raných švestek, slív i raných jádrovin, dělat průklest v letních měsících ihned po sklizni, nejdéle však do začátku září. Při pozdním průklestu na podzim se rány špatně zacelují a v zimě namrzají.

Průklestem odstraňujeme především všechny suché poškozené a nemocné větve, které se křižují nebo rostou souběžně blízko sebe. Před odříznutím větve uvažujeme, zda neporušíme rovnováhu v koruně, aby nevznikl nežádoucí prázdný prostor.

Vedoucí výhony při průklestu nezakracujeme. Vyvíjí-li se však koruna jednostranně, odřezáváme příliš bujně rostoucí větev na nižší rozvětvení. Při vidličnatém rozvětvení ponecháváme tu větev, která lépe vyhovuje svou polohou. Větve, překážející kultivaci půdy nebo jinému provozu, odřezáváme ve větevním kroužku. Pokud větev neodstraňujeme celou, odřezáváme ji ve vhodném rozvětvení, aby měla další pokračování. Když tuto zásadu nedodržujeme, větve, které nemají pokračování růstu, ránu špatně zacelují a pozvolna odumírají.

Pokud jsme průklest nedělali více let a koruna je příliš přehoustlá, rozvrhneme si nutné prořezání koruny na období 2 — 3 po sobě jdoucích let, protože po příliš radikálním průklestu by koruna v následujícím roce zahoustla nežádoucími vlky.

Větve odřezáváme zahradnickou pilkou s otáčecím listem, který umožňuje vhodný směr řezu. Rez vedeme ve větevním kroužku nejkratším směrem, nejlépe kolmo na odřezávanou větev, aby zůstala co nejmenší rána. Při řezu neponecháváme pahýly (čípky) ani neřežeme paralelně s kmenem nebo větví, protože takové rány se špatně hojí.

Rány roztřepené po řezu zahladíme nožem (žabkou), ale tak, abychom neodřezávali z řezné plochy kambium (rány ne-kulatíme).

Tlustší větve, které nemůžeme nadlehčit, odřezáváme nadvakrát, abychom je nezatrhli. Větev nejdříve podřízneme ve vzdálenosti asi 30 cm od větevního kroužku asi do jedné třetiny její tloušťky a pak ji odřezáváme shora asi 5—10 cm nad místem spodního řezu. Teprve pak zbylou část větve odřízneme ve větevním kroužku.

Po průklestu všechny větší rány ošetříme, u citlivějších druhů (peckoviny) štěpařským voskem, u ostatních latexem, fer-mežovou barvou, popřípadě jen dezinfekčním houbomorným přípravkem.

Po průklestu odstraníme ze sadu všechny větve, aby se z nich škůdci a zárodky chorob nedostaly zpět na ošetřené stromy. Nedoporučuje se také ponechávat zdravé větve pod stromy pro okus zajíců, kteří po ohlodání seřezaných větví ohryzávají kmeny ovocných stromů.

ZMLAZOVACÍ ŘEZ

V    období plodnosti ovocného stromu každoročně narůstají prodlužující přírůstky. V tomto období má být rovnováha mezi plodností a růstem, zajišťujeme ji výživou a průklestem. Je-li tato rovnováha porušena, nastávají poruchy a nakonec ovocný strom přechází do období stárnutí. V tomto období se větve uvnitř koruny stále více vyholují tím, že plodný obrost uvnitř koruny odumírá a nový plodný obrost se tvoří jen na obvodu koruny. Všechny výhony na obvodu koruny jsou u jádrovin ukončovány květními pupeny. Vegetativní a prodlužující růst větví ustává.

V    tomto období se dostavuje ostrá a různě dlouhá periodičnost ve sklizni. Ovoce je drobnější, jakost plodů se postupně zhoršuje, ovocný strom trpí více chorobami a škůdci. Máme-li obnovit pravidelné sklizně kvalitního ovoce, musíme strom zmladit.

Jestliže ovocný strom nezmladíme, začne se zmlazovat samovolně. Uvnitř koruny v blízkosti kosterních větví začnou vyrůstat nové bujné výhony, tzv. vlky. V tomto stadiu můžeme ještě zdravý strom zmlazovat. Zmlazením prodloužíme životnost stromu zhruba o jednu třetinu jeho života, za předpokladu ostatní vhodné agrotechniky.

Přestárlé a nemocné stromy nemá význam zmlazovat. Takové stromy již rány nezacelí a rychle odumřou.

Jádroviny zmlazujeme v zimních měsících, ale nejlépe v předjaří po přejití hlavních mrazů. Peckoviny a ořešáky zmlazujeme začátkem srpna.

Před vlastním zmlazením děláme hlubší průklest. Zmenšíme počet zahušťujících větví, abychom úměrně upravili kostru koruny. Po tomto průklestu zakracujeme ponechané větve asi o dvě třetiny jejich celkové délky.

41. Úhel zmlazování podle tvaru koruny: a) u druhů a odrůd s ostrou pyramidální korunou zmlazujeme korunu v úhlu 70 — 80°, b) u druhů a odrůd s kulovitou korunou zmlazujeme v úhlu 100120°.

Ukazovatelem hloubky řezu při zmlazování jsou místa, kde ovocný strom samovolně vytváří regenerační výhony — vlky, tj. v první třetině koruny. Při zakracování větví dbáme, aby byly větve stejnoměrně rozmístěny v koruně.

Ponechané větve řežeme tak, aby po řezu tvořily pravidelný kužel s různě velkým vrcholovým úhlem podle charakteru růstu druhu nebo odrůdy. U jabloní má být vrcholový úhel po zmlazení 100—120°, u hrušní a peckovin 70 — 80°. O velikosti úhlu rozhoduje původní tvar koruny před zmlazením, který se snažíme dodržet i po zmlazení, abychom zachovali charakter růstu druhu nebo odrůdy (obr. 41).

Začínáme zmlazovat od osy koruny. Abychom udrželi správnou délku zmlazovaných větví, a tím i správnou velikost vrcholového úhlu, přivážeme na osu koruny, v místě zmlazování několik tahů šňůry a upevníme je na zemi v okolí stromu. Tím určíme přibližně místa zmlazovacích řezů. Pracovat mohou také dva lidé, jeden řídí zakracování a druhý odřezává větve.

V    bezprostřední blízkosti rány na zkrácené větvi ponecháme tažný výhon nebo tenčí větev, aby se rána brzy zacelila. U větví, které nemají vhodný tažný výhon nebo větev, naště-pujeme roub téže odrůdy. Tímto naroubováním dáváme větvi pokračování a rána se brzy zacelí. Sklon řezu má být co ne-jmenší. Řezné rány, které jsou po pilce roztřepené, zahladíme nožem (žabkou). Zahlazenou ránu ošetříme štěpařským voskem nebo latexem.

V    prvním roce po zmlazení probíráme už za vegetace, nejlépe v červnu, nevyhovující kolmo rostoucí letorosty. Na každé zmlazené větvi ponecháme v blízkosti rány 2 — 3 letorosty a z nich v příštím roce vybereme nový vedoucí výhon. Zjara ponecháme na každé větvi jeden vedoucí výhon a zakrátíme jej asi o polovinu délky. Kolmo rostoucí výhony na zmlazených větvích odstraníme úplně. Nové výhony, které rostou do stran větve, ponecháme volnému růstu, pokud nekonkurují vedoucímu výhonu. Bujně rostoucí výhony úměrně zakrátíme, je-li však husté ovětvení, pak je úměrně probereme ve větev-ním kroužku.

Ve druhém a třetím roce upravíme podle potřeby vedoucí výhony tak, aby se nová koruna pravidelně ovětvila a byla zachována její rovnováha podle zásad výchovného řezu.

V dalších letech se dostavuje plodnost a přecházíme na průklest.

Zmlazování ovocných dřevin použijeme také při přesazování starších stromů nebo při přeroubování.


nahoru Přihlásit





Vyzkoušejte moderní laboratoře TÜV NORD